Preciznost se snoubí se smyslností

V souvislosti se zdokonalováním jednotlivých prvků přináší výrobce Dornbracht nový galvanický povrch: povrch CYPRUM v růžovozlatém provedení je vyroben ze zlata a mědi.

Podtrhuje rostoucí důležitost mědi a růžovozlatých odstínů v interiérech a oblasti módy. Název povrchu CYPRUM byl uměle vytvořen a odvozen z latinského slova „cuprum“ (měď).

Více

Měděný věk
Petra Schmidt

V oblasti architektury a designu nastoupila měď doslova své triumfální tažení. Prvotní impuls přitom vzešel od Brita Toma Dixona již v roce 2005. U příležitosti mezinárodního veletrhu nábytku v Miláně představil ve výstavním prostoru jednoho z tamějších superstudií závěsný lustr „Shade“ tvořený několika měděnými koulemi, který vyvolal u návštěvníků nadšené ohlasy. Od té doby je měď neodmyslitelnou součástí moderních interiérů. Designér a majitel renomované značky nábytku e15 Philipp Mainzer použil měď již v roce 2008 pro působivý konferenční stolek „Habibi“. Mědí se nechal inspirovat také slavný britský architekt David Adjaye: ve spolupráci s tureckou luxusní značkou Gaia & Gino a společností Swarovski navrhl měděné vázy a mísy vykládané skleněnými krystaly.

Na znovuoživení mimořádného zájmu o měď udivuje zejména fakt, že tento barevný kov zůstal v minulém století téměř bez povšimnutí architektů i designerů. Měď byla jako materiál dlouhou dobu opomíjena a po skončení secese nenacházel tento kov téměř žádné uplatnění. Přitom má celou řadu kladných vlastností: Vyznačuje se velmi dobrou elektrickou a tepelnou vodivostí a navíc má antibakteriální účinky. Je poměrně měkká a dobře se zpracovává. Pokud není opatřena ochranným nátěrem, vytvoří se na jejím povrchu v průběhu let ušlechtilá patina.

I přesto upřednostňovala výtvarná moderna již od dob Bauhausu spíše stříbrně zbarvené kovy a povrchy jako například ušlechtilou ocel, chrom nebo hliník. Zatímco představitelé rané fáze Bauhausu jako například Marianne Brandt a Wilhelm Wagenfeld využívali s naprostou samozřejmostí materiály jako měď, mosaz a stříbro, ze kterých vyráběli jedinečné a řemeslně vysoce náročné exempláře nebo malé série, začala se - jak známo - brzy prosazovat industrializace. Zakladatel Bauhausu Walter Gropius požadoval odklon od řemesla coby „romantického způsobu práce“.

A pokračující industrializace vsadila na hospodárně a ekonomicky vyrobitelné kovy jako hliník a ocel. Pochromované ocelové trubky, které použili u proslulého sedacího nábytku například Mart Stam nebo Marcel Breuer, se staly na sklonku dvacátých let minulého století základním materiálem používaným v oblasti bydlení. A stříbro zůstalo. Již téměř devadesát let doprovází stříbrná barva tohoto ušlechtilého kovu coby poznávací barva moderního designu všechny oblasti každodenního života: Stříbrný vnější plášť aerodynamických automobilů třicátých let, stříbrný lesk ve světě módy let šedesátých ovlivněný přistáním na Měsíci a samozřejmě stříbrný hliníkový kryt MacBooku a iPadu dnes.

Mimořádnou a zásadní proměnu doznaly také koupelnové a kuchyňské armatury. Ušlechtilá ocel a chrom v kombinaci se smaltovanými a porcelánovými povrchy se staly symbolem funkčnosti, snadné údržby a především hygieny, ale také chladné racionality a střízlivosti.

Zásadní obrat však nastal s nástupem mědi a s tím spojeným používání teplých lesklých kovů. Měď jakoby slučovala veškeré symbolické vlastnosti, které chyběly modernistickému interiéru: hřejivé teplo, pocit intimity a řemeslné zpracování materiálu. Jestliže tedy současní nábytkoví a interiéroví designeři používají měď v prostoru koupelny, kuchyně a obývacího pokoje, nejedná se o pouhou hru s trendovými barvami a materiály. Spíše je třeba chápat tento krok jako odkaz na dobu, kdy ještě existovala jednota mezi řemeslem a designem a návrháři vyráběli jednotlivé exempláře přímo v dílnách (viz příklad Bauhausu). Je zde vyjádřena touha po starém „romantickém způsobu práce“, jedinečných exemplářích, autentických materiálech. A také po hřejivém luxusním lesku dob dávno minulých.

Méně