J’étais une rebelle

Andrée Putman in conversation with Petra Schmidt

V Paříži se stávkuje. Město je ve výjimečném stavu. Metra a vlaky nejezdí. Pro Andrée Putman, jak se zdá, chaos příliš neznamená. Má dost zpoždění, take ona má problémy s těžkou dopravní situací a přirozeně spoustu termínů, které musí stihnout. Dvaaosmdesátiletá žena však přesto zůstává v klidu. Je a zůstává „Grande Dame“, za všech okolností. Doménou designového studia Andrée Putman jsou mezinárodní designové hotely. Není divu. Byla to právě ona, která vytvořila Morgans, první designový hotel světa. Právě dokončila luxusní ubytovnu v Hongkongu, která dokonce ponese její jméno. The Putman je luxusní apartmánový hotel pro obchodní cestující, kteří dokáží ocenit služby hotelu, ale chtějí přitom žít jako doma.
Kdo považuje za neobvyklé už to, aby designer touto formou dostal památník, nezná paní Putman. Už celá desetiletí je pevnou veličinou světa design a platí za velkého znalce v otázkách stylu. Objevila módní návrháře jako jsou Thierry Mugler nebo Issey Miyake, je podepsaná za vytvořením interiéru legendárního Concorde a jako první obnovila ve své firmě Ecart klasiku od Eileen Gray, kromě toho pracovala společně s velkým britským filmovým režisérem Peterem Greenawayem na filmu „Die Bettlektüre“ (The Pillow Book – Knížka pod peřinu). Nepotřebuje památník. Ona je jím sama.

Petra Schmidt: Paní Putman, právě přicházíte ze stávkou ochromeného centra Paříže. Pracující železnice stávkují za své privilegium jít do důchodu v 50 letech. Vy ale chodíte do práce každý den, i když je Vám přes osmdesát. Co o tom soudíte?
Andrée Putman: Úplně se zbláznili. (Přišli o rozum.)

P.S.: V tomto uvedeném věku jste založila svou první firmu.
A.P.: Když mi bylo asi padesát, začala jsem s firmou Ecart a nově pojala klasiku designu. Tam to vlastně začalo. Dokud člověk necítí stáří, měl by pracovat. Necítím potřebu přestat.

P.S.: Pracujete teď už tolik let, ale své povolání jste nestudovala. Jak vlastně začala Vaše kariéra designérky?
A.P.: Ach, už jako malá holka jsem myslela, že by měly být domy našich rodičů jiné. Nelíbil se mi ten buržoazní nádech. Křesla ve stylu Ludvíka XVI. a lustry v mém pokoji se mi zdály prostě otřesné. Už tenkrát jsem toužila po velkých prázdných místnostech, které nejsou tak přecpané. Potrápila jsem svou matku a ptala jsem se jí: „Kdy budu moci žít s moderním nábytkem?“ Svého jsem dosáhla v 18 letech.

P.S.: Vlastně jste se ale měla stát hudebnicí, ne designérkou? Přinejmenším tehdy, pokud by se naplnily představy Vaší matky.
A.P.: Ach ano. Moje matka byla velmi ctižádostivá. Ale po několika rozhovorech s hudebníky jsem věděla, že nechci vést život pianistky, který přede mnou tanul. Nechtěla jsem zůstávat dennodenně zavřená v pokoji a cvičit u piána. Proto jsem piano opustila a nejprve jsem pracovala jako stylistka a novinářka. Tenkrát jsem byla taková malá rebelka.

P.S.: Co to znamená „opustila“? Určitě si doma ještě zahrajete.
A.P.: Ne. Už nikdy jsem se klavíru nedotkla. Chápejte, hrála jsem tenkrát na velmi vysoké úrovni. Byla jsem velmi náročná. Tohle hraní jen tak by bylo jen průměrné. A průměr je něco, co zavrhuji.

P.S.: Jak jste se vlastně dostala v osmdesátých letech do New Yorku?
A.P.: Přítel, Didier Grumbach, mi tam opatřil nějaké zakázky. Měla jsem tenkrát zařizovat showroom Yvese Saint Laurenta. Tím jsem se dostala do party Yvese Saint Laurenta, a to mi pak otevřelo celou řadu dveří. Poznala jsem tenkrát ty nejúžasnější lidi, například Andyho Warhola, Keitha Haringa a Roberta Mapplethorpa.

P.S.: Musela jste tenkrát prožívat úžasné období.
A.P.: Ach ano. Hodně ráda jsem chodila mezi lidi. Myslím, že noc ukazuje lidi z jejich nejlepší stránky. Přes den jde přece pouze o rivalitu.

P.S.: Setkala jste se také s dnes známou umělkyní Louisou Bourgeois, stejně houževnatou osobou, jako jste Vy.
A.P.: Ano. Louise a já jsme se setkaly v době, kdy už jsme obě nebyly nejmladší. Ale rychle jsme si velmi dobře porozuměly. Je to „blázen“ a vždy je připravena překvapit. Tenkrát jsme šly do jednoho newyorského nočního klubu CBGB a nechutnala nám tam whisky. Proto měla pod kabátem svou láhev whisky, kterou jsme pak pily.

P.S.: V takovou podobnou noc jste také dostala zakázku na legendární Morgans Hotel? Koneckonců byli vašimi zadavateli Ian Schrager a Steve Rubell, zakladatelé legendárního Studia 54.
A.P.: Ne. Steve a Ian si mne nechali vyvolat v New Yorku na letišti. Právě překonali velký skandál kolem Studia 54 a zrovna je propustili z vězení. Měli nápad na tento hotel, ale neměli téměř žádné peníze.
P.S.: Myšlenka designového hotelu napadla tyto pány?
A.P.: Ano. Byl to první designový hotel vůbec. Ale budova, kterou si vybrali, byla skutečně odporná. Byl to ošklivý starý dům na Madison Avenue, který využívali dealeři a prostitutky. Když jsem tam s nimi přišla, myslela jsem si, že to celé má být nějaký žert. Smála jsem se a říkala: „Dobře, tak teď vážně. Ukažte mi konečně ten hotel.“ Ale tohle byl ten hotel.

P.S.: Předpokládám, že nebylo více peněz na lepší nemovitost.
A.P.: Slyšeli, že dokážu i s málem prostředků vytvořit pěkný interiér, proto mi nechali volnou ruku. Kvůli směšnému rozpočtu jsem přišla na nápad s černými a bílými dlaždicemi. Protože jsem skutečně musela sáhnout po nejlevnějších kachlích v celých Spojených státech. Nejprve mi nabízeli růžové kachle. A já na to: „Vyloučeno!“ Ptala jsem se po bílé. Ta samozřejmě byla, ale samotná bílá mi přijde příliš nudná. Tak jsem se ptala po černé. Ta potom byla taky. Nakonec jsme vytvořili černobílý šachovnicový vzor, který jsme zkombinovali s pěkným kovovým umyvadlem a příjemným světlem. Najednou jsme měli tuhle neobvyklou koupelnu, která se stala symbolem značky.

P.S.: Říká se o Vás, že máte mimořádnou slabost pro koupelny.
A.P.: Pro mne je koupelna nejdůležitější místností v bytě nebo také v hotelovém pokoji. Miluji představu, že trávím spoustu času v koupelně, třeba dokonce celé odpoledne, spolu s knihami a konvicí čaje. V klidu se vykoupat a pečovat o sebe je něco úžasného a mimořádně důležitého pro dobrý pocit.

P.S.: Ve Vašich návrzích se téměř neobjevují barvy? Ani v koupelnách. Nemáte ráda barvy?
A.P.: Ne, naopak. Mám ráda barvu. Ale jsem toho názoru, že by interiér měl být zdrženlivý. Měl by spíš tvořit rámec pro jiné věci. Třeba pro umění, které je nakonec většinou otázkou barvy. A v koupelně je to ještě jiné. Právě v koupelně je tolik doplňků, které jsou barevné, jako třeba různé flakony apod. Tím už lze vložit dostatek různých akcentů. Člověk už tu nepotřebuje žádnou barvu.


P.S.: Jak přistupujete k navrhování koupelny?
A.P.: Pro mne je koupelna něco jako dílna. Člověk dovnitř nevchází v nijak mimořádně dobrém stavu, ale opouští ji a vypadá perfektně. Proto musí koupelna fungovat jako dílna. Všechno musí být po ruce.

P.S.: Existuje materiál, který v koupelně vůbec nemáte ráda? Jak se stavíte ke zlatým kohoutkům?
A.P.: Ach ne. Tenhle způsob vystavování na odiv skutečně vůbec nemám ráda. Přitom se přece jedná stejně jen o to, demonstrovat své bohatství a tím i svou vlastní moc. Něco takového budete v mých interiérech hledat marně. Vždy se najdou lidé, kteří na mne chtějí udělat dojem luxusními bateriemi. „Ach, jen se podívejte. Tyhle kohoutky jsou z masivního zlata.“ Na to můžu jen odpovědět, že mi to vůbec nepřijde zajímavé.

P.S.: Co Vám tedy přijde zajímavé?
A.P.: Za základ považuji skromnost. Vycházím z jednoduchých věcí. Tím jsem se také proslavila. Je pro mě důležité, aby levný mobiliář začal vypadat hodnotně. Jsem fascinována také kombinací jednoduchých věcí s hodnotnými objekty. Tato kombinace dává prostoru mimořádné kouzlo.

P.S.: Jak vypadá ideální koupelna?
A.P.: Koupelna je pro mne místo, na kterém uchovávám zcela neobvyklé předměty. To mne přivádí k tomu, abych zde trávila více času. Je to místo pro smysly a pro změnu myšlenek.

P.S.: Vždy jste ve svých interiérech používala baterii MADISON? Co Vám přijde zajímavé na baterii MADISON?
A.P.: Mám ráda tvar té baterie. Je takový hravý. Už ty kohoutky ve tvaru kříže a tvar sprchy jsou skutečně velmi pěkné. Připomíná mi dávné doby začátku minulého století. Kombinuji ji velmi ráda s velmi čistými a moderními tvary. To je eklekticismus, kterým se vyznačuje má práce.

P.S.: Co chápete pod pojmem eklekticismus?
A.P.: Kombinuji věci tak, jak se mi líbí, a tak, jak se podle mého názoru k sobě hodí. Neorientuji se podle nějakých módních stylů. O to nemám zájem. Ani nečtu žádné magazíny o designu a nedívám se po trendech.

P.S.: Máte nějakou vizi budoucnosti koupelen? Jak budou jednou naše koupelny vypadat?
A.P.: Jsem přesvědčena o tom, že se změní význam koupelny. V budoucnu se stane centrem bytu, podobně jako obývací pokoj. Samozřejmě v ní člověk nebude přijímat své hosty. To ne. Ale je to prostor, ve kterém jde skutečně pouze o vlastní osobu. Tady se člověk může stáhnout do sebe a být zcela sám pro sebe. Podobně jak se v průběhu let měnil význam kuchyně, která se postupně stala sociálním centrem každého bytu, tak se v dlouhodobém horizontu bude take měnit náš postoj ke koupelně.