Proč na sebe bereme nahotu

Existují věci, které zpětně nelze tak snadno vysvětlit. Především pak, když se jedná o prastarou otázku, proč člověk ztratil svou srst. Před pár lety se prezentovala organizace na ochranu zvířat Peta ironickým sloganem „I’d rather go naked than wear a fur“ (Raději být nahý, než nosit kožešiny) pomocí reklamní kampaně, ve které vystupovaly nahé supermodelky a supermodelové proti nošení kožešin.Podobně zní také jedna z novějších hypotéz o okolnostech, proč skvostná lidská srst degenerovala do neoblíbeného ochlupení, které nám dnes zůstalo. Říká, že my, lidé, jsme začali ukazovat svou kůži dávno a dávno, před více než milionem let. Blechy, klíšťata a vši doléhaly na náš druh natolik, že do jisté míry z hygienických důvodů shodil srst. Od té doby, jak říká tým britských vědců, bylo považováno za vkusné a přitažlivé ukazovat nahou kůži. Protože zcela zřejmě byla při výběru partnerů oblíbenější „nahá opice“, což nakonec mělo pomoci k jejímu vítěznému tažení světem.
Od té doby se ale také leccos událo. K ochraně tělesných partií, které se nyní staly citlivé na horko a chlad, byly vyvinuty oděvy včetně promyšleného system módy a výstředností, který se neustále mění a obnovuje. Rasisté využívají zřetelné rozdíly v barvě pokožky jako prostředek k diskriminaci. Současně se stala nahá kůže určitým druhem superznaku atraktivity. Není důležité, zda jste účetní nebo topmodelka. Kdo touží po společenském uznání, potřebuje kromě trénované a štíhlé postavy také perfektní kůži. Přitom vzniká enormní protiklad mezi úsilím o „přirozený“ vzhled a řekněme proporcionálním artefaktem, do kterého jsme přeměnili naše těla.
Vlastně to byla pouze otázka času, kdy se člověk s vlastnoručně vytvořeným luxusním tělem ukáže nahý na veřejnosti. A teď je to tady. Kdo neví, co si má vzít na sebe, zůstává nahý. Módní doporučení na rok 2010 zní Nude Look. Nikdy nebylo míněno známé přikázání o účelnosti moderního uspořádání „méně znamená více“ tak vážně, jako právě v tomto „nahém módním stylu“. Podobně jako jsou v architektuře moderní budovy odhaleny až na vlastní skelet, prezentuje se takto nyní i móda a ukazuje následující: „Pod našimi oděvy jsme všichni nazí“. Lehké látky podobné šifonu v teplých pudrových odstínech od jemné růžové anglické čajové růže přes odstíny champagne až po skutečné „zvláštní barvy“ halí a obnažují tělo a levitují mezi oděvem a veřejným nudismem. Především v showbyznysu je nový minimalismus naplněn životem. Mladá hvězda Scarlett Johansson zdůrazňuje pomocí Nude Look své ženské tvary a svůj čistý mladistvě nevinný sex-appeal stejně jako neméně atraktivní herečka Angelina Jolie, která se na filmovém festivalu v Cannes prezentovala v nové módní barvě. Její róba z dílny Versace v tlumené růžové, která připomíná jemné zčervenání ve tváři, halí tělo známé sexbomby. Odvážný rozparek současně odhaluje krásně tvarované nohy. Výrazná červená přitom zvýraznila rty a vytvořila cílený protiklad k jinak umně vytvořenému bezbarvému vzhledu.
Není divu, že Jolie, o které je známo, že ráda nosí černou, vsadila na nové odstíny. Protože stejně jako černá, bílá nebo šedá nejsou tyto pudrové béžové tóny skutečnými barvami, minimálně tehdy ne, když je používá Američanka se světlou pletí. Spíše představují nepřítomnost barvy, protože šaty i jejich nositelka se barevně vzájemně přibližují. Vzniká dovedná hra s odhalováním a zahalením, tělesností a zbavením tělesnosti. Hra, ve které se nejlépe vyzná britská herečka Tilda Swinton. Herečka, která se svými mužskými účesy ráda prezentuje jako androgyn, cíleně inscenuje rozpuštění vlastních tvarů v řasení splývajících látek v barvě kůže. Stylizuje se do módní ikony tím, že zdánlivě ukazuje tělo i oděv. Tímto nezvyklým vzhledem se diva prezentuje jako nedostupná umělá bytost – jako bájná smyšlená postava, jak ji známe z jejích filmů.
Ale navzdory veškerému modernímu minimalismu naleznete i v historii příklady podobné módní smělosti. Především jsou to košilky, které se objevily kolem roku 1800 a které rovněž byly označovány jako „nahá móda“. Dámy napoleonské doby, znalé módy, nosily pod poprsím nabrané tenoučké bavlněné oděvy na spodním prádle v tělové barvě. Tušená nahota tenkrát samozřejmě nebudila pouze obdiv, ale také pozdvižení a veřejné odmítnutí. Ale nepřejícné poznámky se dam znalých módy, jako byla třeba Napoleonova choť Joséphine a známá dvorní dáma Juliette Recamier, dotýkaly pramálo. I za chladného počasí nosily vzdušné oděvy, které většinou byly vyrobeny z tenoučkého bavlněného mušelínu nebo batistu, a kromě neškodného nachlazení si občas přivodily i nebezpečný zápal plic, tedy nemoc, která byla rychle shrnuta do všeříkajícího pojmu „mušelínová nemoc“. Většinou velmi mladé ženy se nenechaly od nové módy odradit nemocemi ani skandály. Tak důležitá pro ně zřejmě byla tato módní forma osvobození.
Americký sociolog Richard Sennett, který je známý svými pesimistickými tvrzeními o moderně, to vidí přirozeně kritičtěji. Ve své teorii o tyranii a intimitě dochází k závěru, že před rokem 1750 se veřejnost podobala jevišti, na kterém se každý maskoval v souladu se svým statutem a svým postavením. Lidé tehdejší doby hráli podle jeho soudu postavy, jako je pán a sluha, a byli si údajně vždy vědomi této inscenace. Pak se ale ze hry stala vážná věc, říká sociolog. Dekorativní znaky a masky se sjednotily a staly se přitom volně dostupné. Dnes údajně používá každý tento rezervoár symbolů k osobní inscenaci, která je usilovně studována a interpretována naším okolím. Každé tetování a každý doplněk není pouze symbolem, ale „opravdovým“ výrazem příslušného individua. „Čím jednotvárnější bylo vzezření člověka, tím vážněji bylo chápáno lidmi jako důkaz osobitosti,“ tvrdí Sennett.
Jak vážně, ví především umělkyně Vanessa Beecroft, narozená v Itálii. Na základě vlastní poruchy v příjmu stravy věnuje své prezentace běžnému vzezření těla. Její inscenace s do značné míry nahými ženami připomínají fotografování do módních magazínů nebo módní přehlídky pouze na první pohled. Svými Tableaux Vivants (živými obrazy) nahých žen které jsou oblečeny pouze do průhledných punčoch nebo do vysokých bot spíše tematizuje sebezničení, erotiku, módní šílenství a bezmeznou touhu po přijetí a obdivu. Své inscenace popisuje jako „minimalistické skulptury“, ve kterých se neodhalují pouze její představitelky, ale také diváci. Ne snad proto, že by se museli svlékat, ale protože se vždy stávají součástí uváděné inscenace a musejí se nevyhnutelně cítit jako voyeři. A to je dilema veřejné nahoty.
Ačkoliv ji tajně sledujeme se zájmem, cítíme se přesto v přítomnosti všech těch odhalených mimořádně stísněně. Ale protože směr Nude Look zůstane pouze krátkým módním jevem, nesmíme si nechat tu zábavu pokazit. Je to přece jen hra s „císařovými novými šaty“. Jednu věc věděl už Immanuel Kant: „Přece je ale vždy lepší být módním bláznem než bláznem mimo módu.“