Measuring the world

How The Matrix Captures Our Imagination

V podstatě chybějí už jen prodavači koření a voňavá chlebová placka. Všechno ostatní, co patří k arabskému bazaru, tu už bylo: Křivolaké uličky, útulná místa a vysoké zdi – frankfurtský „design annual“ 2006 razí nové cesty. Z neúprosné klasické moderny rastrového uspořádání veletrhu, z boxů, náhle vyrostly křivolaké uličky z polyuretanové pěny o velikosti 0,6 milimetrů. Z počítače vyrostlo město, lépe řečeno: Z digitální designérské laboratoře Clemens Weisshaar. Mnichovský designér pracoval jako urbanista s velkými modely a půdorysy, které se spojovaly na čas do měst. Weisshaar vidí veletrhy jako vojenská ležení, „anarchistická, dočasná – a nepřehlédnutelná“. Šachovnicový vzor veletržních stánků je pasé. Kdo ještě po třetím odbočení ví, kde vlastně je? Ze slepých uliček nového rastrového věku odkazuje designér do světa digitální moderny. Ani jeden stavební kámen se nepodobá druhému. A přesto vyrostla za pouhých 24 hodin prezentace, která je sama o sobě oslavou výstav. Jako tématický park, ve kterém musí divák znovuobjevit každý roh a dobýt jej. Veletržní tuláci s kufry na kolečkách v pohodlných botách se mění v objevitele s tropickou helmou a mačetou. Neutrální vzhled dnes už nestačí, veletrhy se opět musejí stát zážitkem, oslavou smyslů. Potupený, spílaný a přesto stále dokola reprodukovatelný: Rastr je vládcem moderny, jejím centrálním výrazovým a konstrukčním jádrem. Katapultoval strojovou estetiku továrny do horizontály výstavby bytů a veletrhů, šířil dvourozměrnou rovinu, až se obydlí ocitla v betonu a oceli. Nikdy se volný čas a továrna nesetkávají tak blízko, jako zde, v zušlechtěném souběhu prefabrikovaných prvků, které byly zaklesnuty do nosných struktur jako díly obrovského puzzle. Rastr slíbil božskou Trojjedinost: Nekonečno, nadčasovost a ubiquitu. Budovy je možné do budoucna prodlužovat a rozšiřovat do všech směrů. Jejich flexibilní ocelové a betonové jádro se vyvinulo z nejmenších prostorových prvků, buněk, stejně organicky zevnitř ven. Poprvé platí: Co vidíš, to dostaneš. Struktura a povrch splynuly, konstrukce se utváří přímo na vnějším opláštění, které přestalo být součástí nosné konstrukce. Také ale přestalo skrývat tajemství, něco, co musel vyřešit teprve interiér.
To, co vnímali stavitelé moderny jako osvobození, vedlo ale v masovém měřítku k monotónnosti. Rastr odlučuje ducha. Označuje triumf architektury, stejně jako nejhlubší propad bezduchého stavění, které maskuje svou nepřítomnost ducha pořádkem a řádem. V Brazílii a v dalších retortových městech poválečného období se euforie moderny zhroutila sama do sebe. Panelová výstavba nám ukazuje odvrácenou tvář rastrů, bezduchý stroj na bydlení, který normalizuje člověka a stává se problémem, případem pro sanaci. Není divu, že postmoderna začala s narušováním rastru, jakmile byly odstřeleny první bloky nájemních domů a utopily se v oblaku prachu.
Rastr je nad ideologiemi. Stavební kombináty zaměřené na rychlý růst a zisk si ničím nezadají se svými kapitalistickými protějšky. Při přesnějším pohledu je rastr sám ideologií, největším slibem osvícení, která neslibuje nic menšího než ovládnutí světa stejně racionálním, účelným, univerzálním, všechny překážky překonávajícím plánováním. Z modulární stavebnice roste další svět, pravidelný, redukovaný na pár základních struktur. Spojuje malé a velké, dočasné a trvalé, zcela tak, jak to slibují kostky stavebnice Lego.

DVA GRAMY NEKONEČNA

Perfekcionismus stál i na začátku této techniky. Charakteristické jsou její rozměry snů pro všechny nastupující designéry, konstruktéry a architekty: 2,1 krát 1,5 krát 0,9 centimetrů, takové jsou rozměry kostky stavebnice Lego s osmi výstupky. Hmotnost: Dva gramy. V roce 1949 začala historie úspěchu hračky pro stavitele světů a přátele plastu. Vyučený stolař Ole Kirk Christiansen investoval do stroje ke vstřikování plastů a objevil v pestrobarevném plastu materiál budoucnosti. Akronym Lego pro „Leg godt“ – pěkně si hraj – se skvěje již 15 let v názvu firmy, ale až v roce 1954 se stal chráněnou značkou – tedy až po úspěchu kostky s výstupky. Pokud Lego připomíná na první pohled tvarem spíše běžnou cihlu, ztělesňuje solitér ze vstřikovaného plastu to tradiční uspořádání, které se stalo souhrnným pojmem moderny. Kostka stavebnice umožňuje téměř nekonečné kombinace a neztělesňuje nic menšího než vývoj moderny v miniaturním formátu. V šesti kostkách po osmi výstupcích je skryta téměř miliarda možností kombinací. Svou sílu získávají plastové součástky ze vzájemně vkládaného spoje, dutý prostor tvoří protějšek výstupků. Zlomené nehty a otisky zubů na kostkách dokládají jedno: Systémová hračka se dá sotva označit za malou. Velké jsou pouze oči budoucích tvůrců, které tvoří z nejmodernějšího materiálu své doby stále nové, stále odvážnější konstrukce. Dokonce ani Frei Otto neznal nic jiného a chválil malé kostečky jako experimentální políčka pro budoucí velké inženýry.

Pokud je Lego dítětem rastru, vyrostl v Ulmer Kuhbergu jeho zámek. Od lžičky až po město chtěla vysoká škola designu změnit zapáchající poválečný svět a dát mu novou, systematickou tvář. Dokonce i výtvarné umění a poezie spojila systém, víru v možnost prorazit racionálním uspořádáním k novému: Takzvaná konkrétní poezie roku 1950 tvořila svorník teorie „uspořádání životního prostředí“. Stejně jako umělec stylu Bauhaus Josef Albers, který dospěl k základnímu učení „Interaktion von Farbe“ (interakce barvy, 1960), rozvíjel Eugen Gomringers konstelace „Interaktion der Worte“ (interakce slov). Básnické umění se rázem stalo komunikací. Rastr dobyl i jazyk, stejně jako předtím svět volných nosných konstrukcí Konrada Wachsmanna a Fritze Hallera. Ještě dnes se setkáváme v architektonických kancelářích s jejich systémem ocelových modulů USM. Především v černé.

White Cube – Black Box

Hangáry pro letadla a pulty, norma DIN a systémová stavebnice, White Cube (bílá kostka) a Black Box (černý box): Rastr je základním materiálem moderny. Natolik, že Belgičané François Schuiten a Benoît Peeters ve svém komiksu „Das Fieber des Stadtplaners“ (urbanistická horečka) z roku 1989 prezentovali divoké fantazie urbanistů formou ocelového rastru, který polyká metropoli. Dnes se otevírají nové možnosti utvářet systematiku mimo lineární struktury. Technika již není proti přírodě, stala se opět součástí přírody. Digitální moderna tvoří „oděv na míru“, který může dnes vypadat takto a zítra zcela jinak. „Promrhaná pracovní síla a zohavený materiál“, tak nazval Adolf Loos v roce 1908 ornament a stal se tak často citovaným duchovním otcem veskrze zcela racionální moderny. Frézce CNC je zcela lhostejné, co vyrábí, zda květ nebo zásuvnou lištu. A náhle se starým kvalitám dostává nového významu: Například atmosféra, pocit pohybu v rostoucím světě. To, co hledají statisíce turistů ve starých městských částech Řezna, Barcelony nebo Janova, pocit ztracení a vydání se na cestu objevů, nabízí nové možnosti. Frankfurt se dokonce pokusil o aktivování bezejmenné výstavní plochy: Formou spleti uliček a zákoutí, které vypadají spontánně a neplánovaně, přitom ukazují, že emoce a racionalita se již do budoucna vzájemně nevylučují. Naopak: V rastru, v základním stavebním kameni moderny, se zaklesnou hravé prvky. Jsme v přechodové fázi na verzi Moderna 2.0, jejíž racionální jádro připouští různé využití, podobně jako v operačním systému počítačů spojených do sítě, jehož uživatelské rozhraní je možné individuálně upravit. Květy a tabulky na bázi přísného rastru. Kdo by to byl tušil? Ale funguje to skvěle. Na rastr je totiž spoleh.