Transforming a classic

Co je klasika a co ne, o tom se dá znamenitě diskutovat. Původně pojem pochází z římského daňového práva císařské doby. Classis byl příslušník nejvyšší daňové třídy. Adjektivum classicus bylo později přeneseno římským spisovatelem Aulem Gelliem (kolem roku 175) do literárně estetické rozpravy. Odtud působí na celou řadu kreativních činností. Jedná se o označení uznávané umělecké epochy, které se však později stává používané až inflačně pro nejrůznější představitele a díla různého původů a období.

KLASIKA JAKO KONCEPCE
Pojem klasika se často používá k idealizaci historických epoch. Za klasickou epochu antického Řecka je považováno období mezi iónským povstáním proti perské vládě (500 př. n. l.) do období Peloponéské války (do 431 př. n. l.). V této epoše byly položeny základy západní filozofie, medicíny, architektury, literatury, divadla a politických věd. Do této doby spadají také Aristotelovo rozlišení tvaru a hmoty, které je podstatné i pro design. Pokud hovoříme o klasice v Německu, pak mluvíme o literární klasice 18. století. O Wielandovi, Goethovi, Schillerovi a Herderovi, o dialogickém vypořádání se s politikou a estetikou doby po Francouzské revoluci. Nebo mluvíme o hudební Vídeňské klasice, reprezentované Haydnem, Mozartem a Beethovenem. Ta se později stala proto, že byla jednoduchá a populární, souhrnným pojmem „klasická hudba“, zahrnujícím klasickou hudbu nejrůznějších hudebních epoch.
Pokud označíme baterii série TARA , baterii, která vznikla v roce 1991 a jejíž archetypový character byl pečlivě utvářen výrobcem Dornbracht a studiem Sieger Design, za klasiku, pak to může vypadat v tradovaném smyslu tohoto pojmu nejprve problematicky. Až donedávna byl rozšířený termín „nadčasový design“, ale mnohé nadčasové návrhy se v poslední době potichu vytratily z trhu. I tradiční pojem „klasika“ byl přepracován. Práce na klasice, práce na mýtu je možná. Status kultu může být určitému předmětu přiznán, ale zase odebrán. Standardy skrývají riziko stagnace. Klasika naproti tomu má potenciál přizpůsobení změněným podmínkám. Je otevřená změně významu. Příčinou klasifikace není snad nedbalé používání slova, ale změna světa, například digitalizací, výskytem stale nových produktů a odbytišť. Také v případě baterie TARA existuje už delší dobu série TARA ULTRA a v souvislosti s tím i TARA CLASSIC. Použití a obsah pojmu podléhají rychlým změnám. Atribut, který tvrdí, že je určitý výrobek, určitá služba nebo určitý zážitek klasický, patří k reklamním slibům, jejichž význam se zdá být relativně jasný.

KLASIKA JAKO PROJEKCE
Klasika hraje v estetizující praxi života významnou roli. Karsten Hintz, který je v berlínském archivu školy Bauhaus odpovědný za shop, píše v příspěvku pro knihu „Bauhaus“ (vydavatelé Jeannine Fiedler a Peter Feierabend, Kolín 1999) srozumitelně, že „náš pohled na školu Bauhaus je ovlivněn dostavbami“. A pokračuje: „Výběr vyrobených předmětů má co do činění s naší dnešní estetikou tolik, jako změny, které byly provedeny.“ Nejnápadnější to je u Breuerových židlí z ocelových trubek, které byly v roce1920 „původně potaženy látkou – nikdy kůží“. Ta může být výrazně barevná stejně jako lakovaný rám. „Dnes možná příliš bez náročnosti a na klasika živá.“ Hintz dále píše: „Žádný produkt školy Bauhaus není tolik vystaven fetišismu a adoraci originálu jako osvětlení z dílny školy Bauhaus. A přece právě zde neexistuje „skutečný“ originál. Klasikem se stává až re-design: Dnes tolik citované proporce všech součástí byly vyvinuty v roce 1980, když světla přepracoval Wagenfeld.“ A právě tohle přepracování bylo později, k dobru produktu a jeho kupujících, dale změněno a zlepšeno. Pohled na klasiku: Vzniká v neposlední řadě v hlavě pozorovatele. „Základní geometrické tvary, primární barvy a bezpředmětnost,“ píše historička designu Gerda Breuer ve své knize „Die Erfindung des Modernen Klassikers“ (Objev moderních klasiků, Stuttgart, 2001), „patřily v letech kolem roku 1960 k novým konvencím umělecké avantgardy, která stanovila své prvky autonomní řeči tvarů.“ Popisuje tak ducha doby v rámci jedné epochy, která podstatnou měrou ovlivnila pohled na avantgardu z let kolem roku 1920 tím, že na ni odkazovala.

VZÁJEMNÁ PODOBNOST JAKO KONCEPCE
V automobilovém průmyslu rostly kvality klasiky trvalostí výrobků, podporované evolučním chápáním designu. Mnozí výrobci se pokoušeli nechat dále působit tvůrčí dědictví určitého modelu v následovníkovi. V podobě vozu Nissan „Figaro“, limitované edici z roku 1991, vznikla myšlenka citovat v automobilovém designu historické epochy. VW New Beetle z roku 1998 a New Mini z roku 2001 jsou první sériově vyráběná auta, která si propůjčují klasickou koncepci. Mini, který vznikl před 50 lety, byl přetransformován do současnosti, jako základ značky dynamického životního stylu. Klasika není statická. Musí se změnit, jakmile její mimořádné bytí nevyjadřuje uznání, ale odloučení od reality. Do té míry vyžaduje klasika transformaci, někdy i položením radikálních otázek, kterou realizovali designéři jako Alessandro Mendini a v poslední době Marten Baas a Martino Gamper, které jako oheň a ostří pronikají přímo do podstaty věci. Série TARA tak inscenuje pomocí černé a bílé nepředmětné barvy šedesátých let, objevuje pro nás novou avantgardu a nechává nás z ní vycházet novým způsobem.